THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musím se úvodem přiznat, že předchozí nahrávku této jižanské úderky jsem docenil až po delší době od její edice a následné recenze na našich stránkách. „Spiral Shadow“ přeci jen ukázalo své vysoké kvality a zároveň zdůraznilo skutečnost, že směr, kterým se KYLESA počínaje touto nahrávkou vydali, už z posluchačského hlediska nebude takovou pohodovou selankou, jako předchozí tvorba.
V jednoduchosti je síla?
Onen svízel nespočívá ani tak v tom, že by se skupina kolem charismatické Laury Pleasants rozhodla svoji tvorbu vylepšit komplikovanějšími postupy, ale spíše v přesném opaku. Zpřehlednění hudebních struktur s sebou paradoxně přináší protažení pomyslného seznamovacího večírku, což v minulosti nebylo příliš zvykem. Pryč jsou časy v dobrém slova smyslu těžkopádného riffování a rytmických kreací, jaké byly ke slyšení na z mnoha úhlů pohledů stále nepřekonatelné desce „To Walk A Middle Course“ z roku 2005. KYLESA dnešních dní jen pokračuje v trendu „metalizace“ své kdysi alternativně hardcorové tvorby.
Letošní novinka tedy ještě více povoluje řetěz, na kterém jsou připoutány poslední zbytky hodnot z počátků existence skupiny. Právě díky oněm začátkům je vstřebání každé další nové desky těch Američanů čím dál náročnějším úkolem. To i přesto, že „Ultraviolet“ už se nijak nebrání průhledným tahům, útočícím na první signální. Jak jinak si lze vysvětlit přítomnost stadiónového hitu, jaký v sobě ukrývá skladba „Low Tide“. Přímočará a úderná hitovka, kde si svoje místo prohodily sloky s refrénem, už skutečně balancuje na hranici, za kterou již čeká úplně jiná kapela a přesto ani na chvíli nepřichází s pocitem něčeho nepatřičného či nedej bože vykalkulovaného.
S poctivostí nejdál dojdeš!
Poctivost je v souvislosti s muzikou častokrát dost zprofanovaný a až kýčovitě využívaný pojem, přesto mě osobně k současné tvorbě skupiny sedí naprosto přesně. Tady to totiž není o žádném lapání aktuálních, překotně se měnících trendů v metalové hudbě. KYLESA na to jdou opět po svém. Již vzpomenutá snaha nestát na místě je v tomto případě transformována v těžkotonážní skladby, které však v mnoha případech neskrývají své melodické, ba dokonce ani hitové ambice.
Autentický jižanský feeling v kombinaci se sludgeově lomozícími kytarami zůstává, jako již po několik předchozích let, jasnou konturou tvorby této svébytné kapely. Ruku v ruce s tím nemizí ani nezaměnitelná atmosféra, jejíž kdysi tak těžce stravitelnou bezútěšnost nyní „narušují“ výše uvedené melodické vlivy. Jednoduché zpěvné motivy paradoxně ještě přidávají na údernosti. Čítankovým příkladem je pochodový rytmus skladby „Long Gone“, jako stvořený pro ultimativní Lauřino deklamování.
Hned po ní následující „What Does It Take“ představuje svým strhujícím tempem na sbírce výjimku. Většina písní se totiž nese ve středních tempech, které umožňují soustředit důraz hlavně na hutný zvuk kytar a hrátky s atmosférou.
Negativa bychom mohli hledat v poměrně lehce odhalitelném opakování se a ždímání motivů z minulých alb. Prozatím není potřeba bít na poplach. KYLESA si zjevně svůj každý další krok důkladně promýšlejí. Když si totiž projdu jejich postupně se rozrůstající a již poměrně bohatou diskografii, dává mi všechno svůj smysl. Do tohoto konceptu velmi dobře zapadá i letošní album. Ačkoliv asi nebude moc těch, kteří by jej považovali za dosavadní vrchol skupiny, zklamán by měl být přesto jen málokdo.
KYLESA si dál jedou to svoje a to je v zásadě moc fajn!
7 / 10
Ultraviolet (2013)
Spiral Shadow (2010)
Static Tensions (2009)
Time Will Fuse Its Worth (2006)
To Walk A Middle Course (2005)
No Ending (2004)
Split With CREAM ABDUL BARBAR (2003)
Kylesa (2002)
výživne
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.