INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musím se úvodem přiznat, že předchozí nahrávku této jižanské úderky jsem docenil až po delší době od její edice a následné recenze na našich stránkách. „Spiral Shadow“ přeci jen ukázalo své vysoké kvality a zároveň zdůraznilo skutečnost, že směr, kterým se KYLESA počínaje touto nahrávkou vydali, už z posluchačského hlediska nebude takovou pohodovou selankou, jako předchozí tvorba.
V jednoduchosti je síla?
Onen svízel nespočívá ani tak v tom, že by se skupina kolem charismatické Laury Pleasants rozhodla svoji tvorbu vylepšit komplikovanějšími postupy, ale spíše v přesném opaku. Zpřehlednění hudebních struktur s sebou paradoxně přináší protažení pomyslného seznamovacího večírku, což v minulosti nebylo příliš zvykem. Pryč jsou časy v dobrém slova smyslu těžkopádného riffování a rytmických kreací, jaké byly ke slyšení na z mnoha úhlů pohledů stále nepřekonatelné desce „To Walk A Middle Course“ z roku 2005. KYLESA dnešních dní jen pokračuje v trendu „metalizace“ své kdysi alternativně hardcorové tvorby.
Letošní novinka tedy ještě více povoluje řetěz, na kterém jsou připoutány poslední zbytky hodnot z počátků existence skupiny. Právě díky oněm začátkům je vstřebání každé další nové desky těch Američanů čím dál náročnějším úkolem. To i přesto, že „Ultraviolet“ už se nijak nebrání průhledným tahům, útočícím na první signální. Jak jinak si lze vysvětlit přítomnost stadiónového hitu, jaký v sobě ukrývá skladba „Low Tide“. Přímočará a úderná hitovka, kde si svoje místo prohodily sloky s refrénem, už skutečně balancuje na hranici, za kterou již čeká úplně jiná kapela a přesto ani na chvíli nepřichází s pocitem něčeho nepatřičného či nedej bože vykalkulovaného.
S poctivostí nejdál dojdeš!
Poctivost je v souvislosti s muzikou častokrát dost zprofanovaný a až kýčovitě využívaný pojem, přesto mě osobně k současné tvorbě skupiny sedí naprosto přesně. Tady to totiž není o žádném lapání aktuálních, překotně se měnících trendů v metalové hudbě. KYLESA na to jdou opět po svém. Již vzpomenutá snaha nestát na místě je v tomto případě transformována v těžkotonážní skladby, které však v mnoha případech neskrývají své melodické, ba dokonce ani hitové ambice.
Autentický jižanský feeling v kombinaci se sludgeově lomozícími kytarami zůstává, jako již po několik předchozích let, jasnou konturou tvorby této svébytné kapely. Ruku v ruce s tím nemizí ani nezaměnitelná atmosféra, jejíž kdysi tak těžce stravitelnou bezútěšnost nyní „narušují“ výše uvedené melodické vlivy. Jednoduché zpěvné motivy paradoxně ještě přidávají na údernosti. Čítankovým příkladem je pochodový rytmus skladby „Long Gone“, jako stvořený pro ultimativní Lauřino deklamování.
Hned po ní následující „What Does It Take“ představuje svým strhujícím tempem na sbírce výjimku. Většina písní se totiž nese ve středních tempech, které umožňují soustředit důraz hlavně na hutný zvuk kytar a hrátky s atmosférou.
Negativa bychom mohli hledat v poměrně lehce odhalitelném opakování se a ždímání motivů z minulých alb. Prozatím není potřeba bít na poplach. KYLESA si zjevně svůj každý další krok důkladně promýšlejí. Když si totiž projdu jejich postupně se rozrůstající a již poměrně bohatou diskografii, dává mi všechno svůj smysl. Do tohoto konceptu velmi dobře zapadá i letošní album. Ačkoliv asi nebude moc těch, kteří by jej považovali za dosavadní vrchol skupiny, zklamán by měl být přesto jen málokdo.
KYLESA si dál jedou to svoje a to je v zásadě moc fajn!
7 / 10
Ultraviolet (2013)
Spiral Shadow (2010)
Static Tensions (2009)
Time Will Fuse Its Worth (2006)
To Walk A Middle Course (2005)
No Ending (2004)
Split With CREAM ABDUL BARBAR (2003)
Kylesa (2002)
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.